Naši prarodiče ještě nedali na politiky dopustit. Určitě i za jejich života byla na politické scéně i nějaká ta špína, ale stejně si tenkrát tihle obyčejní lidi politiků vážili a ctili je. Měli je za nejlepší lidi. Ten, kdo reprezentuje svůj národ, nemůže být přece špatný. To by byla nehorázná ostuda. My tak ale už dneska neuvažujeme. Pro nás už politici nejsou svatí. A nejsou vlastně ani dobří. Vidíme v nich většinou jenom to nejhorší. A i když se nám někdo z politiků zamlouvá, stejně o něm pochybujeme. A pomlouváme ho tak dlouho, až se ta známá stokrát opakovaná lež stane pravdou.
Když se třeba zeptáme obyčejných lidí, kdo by chtěl odejít z domova někam do zákopů, aby tam zabíjel jiné lidi, o kterých vůbec nic neví, najdeme jenom málo těch, co to chtějí. Kdyby chtěl někdo ohrožovat svůj vlastní život pro podobné šílenství, byl by pro většinu lidí za blázna. U nás stejně jako jinde ve světě. Ale pak přijdou politici, které si zvolili i ti mírumilovní lidi, popletou lidem hlavy a najednou se tu bojuje. Lidi pošlou na frontu, dají jim zbraně a řeknou jim, kdo je prý nepřítel. A lidi jsou jako ovce a zabíjejí. I když z toho nebudou mít vůbec nic dobrého.
Vidíme to i dneska. Zase jsou v politice i váleční štváči. A lidi jim překvapivě naslouchají a plní jejich rozhodnutí. I když jde o bláznění. Trpí tím i jedna i druhá strana. Všichni už to pocítili. I ti, kdo nejsou ve válce, třeba my. Jedni chudnou, druzí utíkají z domovů, třetí umírají. A proč? Vlastně jenom pro politiku. Protože to někdo nahoře nařídil. A co nařídili tam nahoře, to přece platí. Takže jsou politici vlastně někdy menší a někdy větší zrůdy. A stejné zrůdy pak dělají i ze svých občanů. Ti by přece určitě rádi žili v míru. Ale přesto jdou i na smrt. Jenom kvůli tomu, čemu se říká politika. A co by mělo lidem sloužit. Ale viditelně neslouží.